Bory šumí po skalinách – Jak se Angličan stal po pětadvaceti letech Čechem
5. 2. 2022
Před týdnem mi zavolala úřednice z radnice Prahy 7, že moje žádost o udělení českého občanství byla přijata a že se mám zastavit ve středu v devět hodin. Mám vzít s sebou svůj britský pas a povolení k trvalému pobytu v České republice.

Hned nato jsem dostal ještě krátký e-mail s prosbou, abych dodal datum a místo sňatku mých rodičů. To shodou okolností vím. Vzali se v kostelíku Saint-Peter’s-in-Thanet v anglickém hrabství Kent, 14. července 1960, v den výročí dobytí Bastily. Výběr termínu prý neměl nic společného s francouzskou revolucí, i když můj dědeček asi měl stejný strach z bývalé manželky – mé babičky – jako francouzští šlechticové z gilotiny a na svatbu dcery vůbec nedorazil.
Po telefonátu jsem cítil velkou radost a úlevu, skoro euforii. Hned jsem si vzpomněl na jiný telefonát z doby před necelými čtyřiceti lety. Bylo mi sedmnáct let a sekretářka z fakulty, na které jsem chtěl studovat, mě informovala, že jsem byl přijat na studium romanistiky a germanistiky. V mém životě se změnilo něco zásadního. A teď jsem měl podobný pocit.
Z Anglie do Československa jsem se stěhoval na začátku ledna roku 1991 a začal pracovat jako odborný asistent na Fakultě architektury ČVUT. Měl jsem zůstat šest měsíců. Můj měsíční příjem byl 1900 korun, tehdy běžný plat pro začínajícího vysokoškolského učitele. Velkou část toho, co mi zbylo po zaplacení 100 korun za pokoj na koleji, jsem vydával za pivo a v hospodě jsem se rychle naučil základy češtiny. Bylo mi čtyřiadvacet a do Prahy jsem se zamiloval. Každý den jsem objevil něco nového a osvojil si pár dalších slov. Měl jsem sbírku pivních tácků, na které jsem si v hospodě napsal nová slova a obraty. Vzpomínám si, že na jednom byla slova „pivní mozol“ s vysvětlující ilustrací. Bylo osvobozující žít ve městě, kde všechno bylo nové, nezatížené vzpomínkami.
O více než třicet let později je to obráceně. Každá pražská ulice, každá stanice metra, zastávka tramvaje, každý park, každý typický zvuk, každá vůně, každý smrad – všechno je spojeno s nějakou vzpomínkou – šťastnou nebo méně šťastnou, dávnou nebo nedávnou. Narodily se a vyrostly děti, včetně mých vlastních, a zemřeli lidé, které jsem měl rád.
Tato proměna probíhala postupně. Dlouho jsem si myslel, že můj pobyt v Praze je jakýmsi pobytem v říši divů, že se jednou zase probudím v Anglii a bude mi zase dvacet čtyři. Nestane se to. Naopak se mi postupně vzdaluje země, kde jsem vyrostl. Anglie v mé hlavě je stále více místem dávných vzpomínek, odpoutaných od každodennosti. Někdy se mi zdá o hrabství Kent, o místech, která znám z dětství, ale v krajině mých snů se stále častěji objevují cizí prvky – za mojí rodnou vesnicí najednou stojí panelák, před kterým si hraje hlouček romských dětí; o pár kilometrů dál na konci cesty, lemované velmi česky vypadajícími lipami, narazím na malebnou skupinu ladovských roubenek v prudkém svahu a borový les se zvedá vysoko nad čerpací stanicí Benzina u hlavní silnice do Londýna. Borovice v Kentu rostou, ale jen ojediněle, a čerpací stanici Benzina jsem tam nikdy neviděl. V mých snech je všechno trochu počeštěno. Jen moře, rovný stříbrný pruh na obzoru, zůstává stejné a myslím si, že z mých snů nikdy nezmizí.
Před několika lety jsem tlumočil pro kanadský televizní štáb, který v Praze točil dokument. Šli jsme na oběd. Režisérka, která byla Kanaďanka druhé generace – její rodiče byli původně z Číny –, si chtěla objednat rybí filé s knedlíky. „To se nejí,“ odpověděl jsem. „Nemůžu ti to objednat.“ Hodně se smála. „Ty jsi ale typický přistěhovalec první generace! Snažíš se přizpůsobovat a nebýt nápadný. Takoví byli i moji rodiče!“ Vím, že má pravdu, ale nemohu si pomoct. Moje děti, které se obě narodily v Praze, by si s tím určitě nelámaly hlavu.
Jsem doma v České republice, strávil jsem tu větší část svého života, který se odehrává hlavně v češtině. Nikdy se nezbavím anglického přízvuku a nuance českého slovosledu mi zůstávají záhadou. „Není to chyba, ale my to tak nepíšeme,“ říká kamarádka, která mi občas brousí češtinu, když mám něco psát. Na moji jinakost také upozorňují články od jiných autorů, kteří mě občas citují, vždy jsem uveden jako „Angličan žijící v České republice“. Ptám se, co to znamená. Když se vracím do své rodné kentské vesnice, připadám si jako pamětník, jako pozůstatek z jiné doby. Pro mě se čas zastavil v roce 1991, když jsem odešel, většinu lidí neznám a moji rodiče žijí jen v mých vzpomínkách, jsou pohřbeni pod starým tisem na hřbitůvku za kostelem. Jsem tam rád, cítím silnou vazbu k místu, ale zda jsem tam doma, když mám rodinu, byt, práci a přátele v Praze, opravdu už nevím. Evropa je plná lidí, kteří žijí jinde než tam, kde se narodili, někdy dobrovolně, někdy nuceně, a tato rozpolcenost určitě není nic neobvyklého.
Cítil jsem úlevu, když v roce 2004 Česká republika vstoupila do Evropské unie. Na otázku, zda jsem víc Čech, nebo Brit, už jsem nemusel hledat odpověď jinde než ve své hlavě. Politicky se to už vyřešilo. Byl jsem „Evropan“. Jenže s brexitem se vše zkomplikovalo a jako naprostá většina britských občanů žijících v jiných evropských státech jsem ho prožíval s bolestí a nepochopením – jako krok zpátky do světa, který je mi cizí. Otázka, kdo jsem, se znova stala otázkou politickou. „Vítej v klubu,“ okomentoval moji novou situaci se škodolibým úsměvem můj student Baris, který je z Turecka a strávil mnoho týdnů vyřizováním věcí kolem svého studentského víza. Rozhodl jsem se požádat o české občanství a předal jsem odpovědnost za řešení otázky mého češství anonymním úředníkům ministerstva vnitra.
Po nedlouhých čtrnácti měsících se ministerstvo rozhodlo, že občanství dostanu. Jsem za to vděčný, i za to, že jsem se přitom nemusel vzdát svého britského pasu. V České republice, stejně jako ve Spojeném království, je povoleno mít dvojí občanství a podle podivně smíšené krajiny mých snů tento stav asi odpovídá mému vnitřnímu stavu. Kdybych si jednou musel vybrat mezi jedním a druhým, čekalo by mě mnohem těžší rozhodnutí.
Ve středu jsem dorazil na radnici přesně včas. Byl jsem trochu nervózní. Úřednice z matriky si pečlivě zapsala údaje o sňatku mých rodičů a jel jsem výtahem do osmého patra. Proběhl krátký obřad, při kterém jsem spolu s jednou paní z Ukrajiny slíbil věrnost republice. Vstali jsme, přes reproduktory se pustila hymna a se slzami v očích jsme si připili sektem.