V dokumentu hledám odpovědi na otázky kolem složitého vztahu mezi jazykem, národem a státní mocí.

Ashutosh Bhardwaj je indický novinář, spisovatel a literární kritik. Píše v hindštině a angličtině a rád experimentuje s prózou v různých podobách a žánrech. Květen a červen roku 2023 strávil v Praze v rámci rezidenčního pobytu v projektu Praha město literatury. Mezi mnoha jiných věcí ho zajímal pobyt indického spisovatele Nirmala Varmy v Československu padesátých a šedesátých let minulého století.

Abdulrazaku Gurnahovi se život změnil na podzim roku 2021: to obdržel Nobelovu cenu. Autor deseti románů donedávna nebyl moc známý ani ve Velké Británii, kde žije více než půl století, nyní se však stal literární hvězdou. Bydlí na okraji Canterbury v typicky anglickém cihlovém domku s pečlivě udržovanou zahrádkou. Než jsem stačil zaklepat, otevřel dveře a vedl mě do menšího obývacího pokoje. Vypadal elegantně, mnohem mladší než na svých sedmdesát čtyři let. V něčem odpovídal mým představám respektovaného anglického univerzitního profesora, ale mluvil zcela bez typického anglického smalltalku.

V Praze byl Guido Lagus významnou osobností předválečné architektury a filmu. Nacistická okupace ukončila jeho kariéru, nikoli však osud tohoto muže a jeho blízkých. V exilu prokázala celá rodina svou výjimečnou tvůrčí energii, kterou předala také dalším generacím. V jejím příběhu sehráli roli Jan Masaryk i legendární přírodovědec David Attenborough. Rodina se usadila v Anglii, zůstala však věrná svým pražským kořenům. Pro Vltavu jsem v roce 2022 natočil jsem hodinový dokument o této obdivuhodné rodině.

O sexu mezi muži píše se stejným gustem a jazykovým bohatstvím jako o vážné hudbě nebo o výtvarném umění. Natočil jsem první ucelený rozhlasový portrét tohoto mistra anglické stylistiky. S autorem jsem se setkal v jeho bytě v londýnské čtvrti Hampstead.

Český rozhlas má jeden z nejbohatších a nejrozmanitějších zvukových archivů na světě, sahající až do samotných počátků rozhlasu v 20. letech minulého století. Tyto nahrávky mapují sto let české a československé historie skrze promluvy lidí, kteří ji formovali.

V roce 2021 mě oslovila Leah Gaffen z iniciativy Class Acts, která pracuje s dvojjazyčnými dětmi v České republice. Leah a její kolegové se zajímali o rodinnou historii a pozvali děti a teenagery ve věku od jedenácti do osmnácti let, aby napsali příběh v angličtině o někom ve své rodině, kdo je inspiroval nebo ovlivnil jejich pohled na svět.

V průběhu několika let jsem natočil cyklus rozhlasových dokumentů o evropských metropolích. Nejde jen o architekturu a urbanismus. Města zdaleka nejsou jenom z cihel a malty. Žijí v naší fantazii, v našich vzpomínkách, obavách a traumatech, v archeologických vrstvách jejich dávnější minulosti, v mýtech a ve snech. Pro rozhodování o dalším vývoji města je důležité brát všechny tyto prvky v úvahu.

Název tohoto dokumentu parafrázuje slova Karla Havlíčka Borovského v článku, který napsal v revolučním roce 1848, a právě tímto citátem začíná kniha Barbary Day s názvem Zkouška divadlem. Dílo, která vyšla anglicky v nakladatelství Karolinum, se zabývá dějinami českého divadla od obrození až po současnost.

Jel jsem do Lidic natočit rozhovor s lidickou ženou, Annou Nešporovou. Rozhovor trval dvě hodiny, a ona celou dobu stála. Řekla, že nemůže sedět, když mluví o těch, kteří zemřeli. To bylo v roce 1998. V následujících letech jsem ji navštívil ještě mnohokrát a seznámil se se celou její rodinou. V životě jsem poznal málo lidí, kteří mají takovou vnitřní sílu jako „babička Anna“. Později jsem poznal i další lidické rodiny a příběhy. Snažil jsem se lépe porozumět této obyčejné české vesnici, která měla tak neobyčejný a tragický osud.

Když studenti měnili svět k lepšímu. Cyklus Vzpomínky na budoucnost srovnává Východní Německo a Česko v roce 1989 a dnes. Autor projektu: David Vaughan

V londýnské čtvrti Richmond je dům a v něm byt, kde od roku 1959 žije Věra Hykšová. V březnu 2019 dosáhla sta let a na návštěvu přichází její dcera Veronika a vnučka Nataša. Všechny tři sdílí vzpomínky a chrání rodinnou paměť i historii.

Čeština se stává světovým jazykem. Každý den ji používají nejen rodilí Češi, ale i lidé, kteří se narodili jinde. Jsou tady už tak dlouho, že se pro ně stala samozřejmostí. Jsou to Češi, ale mají v sobě vzpomínky a zkušenosti odjinud, které jim dávají trochu jiný pohled na svět.

„Jazyky mi docela šly,“ říkal o sobě básník a překladatel Ewald Osers. Vyrostl před válkou v německy mluvící pražské židovské rodině. Jako dítě se naučil dokonale česky a v britském exilu si osvojil angličtinu tak rychle, že brzy začal překládat prózu i poezii do angličtiny. A nepřekládal jen z češtiny a němčiny. Uměl výborně rusky, bulharsky i jiné slovanské jazyky.

V druhé polovině 19. století vznikl v Německu a ve východních částech Rakouska-Uherska bezpočet židovských putujících divadel, kde se hrálo v Jidiš.  Podmínky nebyly jednoduché, ensembly byly omezeny cenzurou, byrokracií a někdy i antisemitskými útoky, ale alespoň, že se smělo hrát.  Jeden ensembl byl výjimečný v tom, že měl vlastní divadlo.  Od roku 1889 až do druhé světové války bylo Židovské divadlo Jakoba-Ber Gimpela v Lvově vůbec nejdůležitějším židovským divadlem ve východní Evropě.  Sláva Gimpelova divadla doputovala až do New Yorku a Buenos Aires.  Dnes je divadlo skoro zapomenuto, ale není zcela ztraceno.

S pomocí vědců a badatelů nahlížím pod pokličku fascinující a mladé vědy, které se říká „psycholingvistika“. Zároveň se ptám, jak nám psycholingvistika může pomáhat i v praxi: ve školách, v diagnostice a snad i v politice a diplomacii. Je návrat k předbabylonskému světu mezinárodního porozumění opravdu jen sen?

Návštěva míst, spojených s osudy velkého anglického klasika, a setkání se znalci a vykladači jeho díla. Vydáváme se do měst Rochester a Chatham, kde Dickens prožil mládí a kde se odehrává podstatná část děje jeho Nadějných vyhlídek i dalších románů. V Rochesteru je rovněž Dickensovo muzeum, jehož součástí je i expozice trestanecké lodi, kterou britská vláda používala jako vězení. Z takové lodi utekl Pipův dobrodinec, trestanec Magwitch, v románu Nadějné vyhlídky. O dalších titulech z Dickensova bohatého literárního odkazu debatují překladatelka Jarmila Emmerová a anglista Zdeněk Beran, o Dickensově Londýně se dozvíme od historika architektury Simona Bradleyho.

V rámci Britského roku 2010 stanice Vltava jsem natočil několik portrétů Britů a Irů, současných i z minulých, jejichž cesty se křížily s Českem.

Básník Ivan Blatný (21. prosince 1919, Brno – 5. srpna 1990, Colchester) strávil více než polovinu života v různých britských psychiatrických léčebnách. Poslední z nich byl domov důchodců s pečovatelskou službou v klidném přímořském letovisku v jihovýchodní Anglii.