Komu patří můj jazyk? O jazyku, státu a národnosti v době války a míru

Irové mají přísloví o Angličanech: Vy jste nám dali jazyk, a my jsme vám dali literaturu. Dnes má Irsko více laureátů Nobelovy ceny za literaturu než Anglie. Všichni psali v angličtině, ale ani jeden z nich se nestal anglickým spisovatelem. Jazyky nepatří národům, ale lidem, kteří jazyky používají.

V 30. letech minulého století si Hitler chtěl přivlastnit němčinu jménem své vize o velkém Německu. Stejnou chybu dnes opakuje ruský prezident s ruštinou. Ale jazyk je víc než národ, a národ je víc než jazyk. Dějiny nám ukazují, že když se někdo rozhodne používat jazyk jako zbraň, dříve nebo později se ta zbraň obrátí proti němu.

Jedním z paradoxů ruské invaze Ukrajiny je, že vedla k nebývalému rozkvětu ukrajinské kultury a jazyku. Jak s černým humorem poznamenává jedna ukrajinská studentka v Praze, „Zvláštním způsobem Putinovi snad můžeme být i vděční, že díky němu si tolik našich lidí začalo být vědomo svého jazyka, své kultury a své nezávislosti.“

Ruský prezident tvrdí, že chce zachránit ruský element na Ukrajině, ale dělá všechno, aby ho znemožnil. Podobný zločin spáchal Hitler s němčinou v Praze. Ale jednou Putin nebude. Jak říká spisovatelka Elena Lappin: „Putin chce být cárem nového ruského impéria a přivlastnit si všechno, co je ruské, ale ruština Putinovi nepatří. Ruština je jazyk, který ještě bude žít po něm.“

Odkaz na pořad: Komu patří můj jazyk?

Dokument získal 1. cenu v soutěži AudioREPORT 2024.