Český rozhlas musí pomáhat hledání pravdy

V České republice máme sklon vnímat své veřejné instituce s určitou skepsí. V případě sdělovacích prostředků je taková skepse nejen zdravá, ale potřebná pro fungování otevřené mediální kultury, ale nikdy nesmí přerůst v cynismus.

Z pohledu cynika pravda neexistuje, ani nemá smysl ji hledat. Vše je jen věc názoru, konfrontace „alternativních faktů“. Ještě před nedávnem bychom si těžko dovedli představit relativizaci skutečnosti, že Země je kulatá, a nedávno to sebevědomě tvrdil slovenský nacionalistický politik a současný předseda rady Slovenské televize a rozhlasu (STVR), Lukáš Machala. Podobné argumenty slyšíme i z dnešního Ruska, například od šéfredaktorky stanice RT, Margarity Simonjanové, která prohlásila, že “objektivita neexistuje – jen přibližné pravdy od co nejvíce hlasů.”

Pro novináře pravda existuje. Pro důkazy stačí podívat se do dějin dvacátého století. V roce 1937 v době růstající hrozby ze strany nacistického Německa, prohlásil legendární redaktor americké rozhlasové stanice CBC Edward Murrow, že novinář má povinnost „hledat pravdu, kdekoliv se dá najít, a šířit pravdu tak daleko, jak se dá.“  Jeho slova nebyla jen fráze. Murrow zůstal v Evropě během celé druhé světové války, riskoval vlastní život a neúnavně informoval americké posluchače o průběhu války. Na jaře roku 1945 byl jedním z prvních novinářů, kteří se dostali do koncentračního tábora Buchenwald po jeho osvobození. Jeho svědectví přispělo k tomu, aby Američané poznali, co se skutečně stalo. Kdo tvrdí, že Země nemusí být kulatá, může tvrdit, že Holocaust nebyl, a proti takovému oblbování veřejnosti je třeba bojovat svědectvím a důkazy.

Jak je dobře známo, Československo bylo jedním z prvních států s pravidelným rozhlasovým vysíláním. Prezident Masaryk byl velkým milovníkem rozhlasu. V roce 1932 prohlásil, že „rozmach vysílání je zřejmým dokladem pokroku a uvědomění si důležitosti vzdělání a kultury.“ První programový ředitel rozhlasu, Miloš Čtrnáctý již v roce 1925 deklaroval, že „rozhlas je instituce demokratická v nejširším slova smyslu, a proto nesmí sloužiti jen určitým směrům, nýbrž musí mít také program co nejširší.“ Ve stejném roce se původně soukromá společnost Radiojournal dostala do finančních potíží a stát převzal většinový podíl. Vláda už tehdy poznala, že z důvodu potřebných investic do infrastruktury obzvlášť v menším státě rozhlas nemůže fungovat bez veřejné finanční podpory.

Seznam velkých jmen spojených s předválečným rozhlasem je dlouhý – od Karla Čapka až po Thomase Manna, a nejsou to jen muži. V rozhlasovém archivu najdeme hlasy významných žen té doby, včetně Františky Plamínkové a Alice Masarykové, jejíž „velikonoční poselství“ v roce 1938 apelovalo na občany i na rozhlasové posluchače v zahraničí (poselství přečetla i v angličtině pro americké stanice), „abyste s námi pracovali pro naše ideály, ztělesněné v našem velikonočním příměří: čistý a pravdivý tisk, který nás sbližuje, jednotlivce i národy, v upřímné úctě ke každé nesmrtelné duši, bez rozdílu národnosti, víry či rasy.“

Ve své knize Bitva o vlny jsem zmapoval roli, kterou hráli „rozhlasáci“ a další osobnosti s rozhlasem spjaté během mnichovské krize v roce 1938. Tehdy byl rozhlas pod obrovským tlakem nejen ze strany zesilujících protidemokratických sil v Evropě, ale i uvnitř československé politické scény. Místo toho, aby se semknuly za společné hodnoty, politické strany bojovaly o vlastní vliv v rozhlase a redaktoři museli procházet minovým polem mezi nimi. Projevili obdivuhodnou pevnost, o níž svědčí mnohé dobové archivní nahrávky, na kterých slyšíme nejen hlasy předních rozhlasových redaktorů (mezi nimi byli Franta Kocourek a Miloslav Disman), ale i dalších politických a kulturních osobností a novinářů, včetně sudetoněmeckých demokratů. Šlo o vyvážené a střízlivé hlasy ve světě, který strhujícím tempem ztrácel orientaci. Mezitím německý rozhlas krmil své posluchače doma i v zahraničí lžemi a fámami o nevyváženosti pražského rozhlasu.

Po poslechu stovek rozhlasových nahrávek z doby Mnichova jsem si uvědomil nebezpečí, kterému dnes znovu čelíme. Dějiny se neopakují, ale vzorce chování ano. Hannah Arendtová v své knize Původ totalitarismu pojmenovala společné rysy totalitních vládců. Jednotlivec přestane brát osobní zodpovědnost za to, co vidí a dělá, stane se součástí davu, který „nevěří v nic viditelného, v realitu vlastních zkušeností; nevěří svým očím a uším, ale pouze své představivosti, která může být uchvácena čímkoli, co je univerzální a konzistentní samo o sobě.“

Projev Hitlerova ministra propagandy Josepha Goebbelse při zahájení Mezinárodní rozhlasové výstavy v Berlíně v roce 1933 nám ukazuje krok za krokem, jak má totalitní vládce postupovat, aby takovou kontrolu získal.  Z Goebbelsova hlediska byl německý veřejný rozhlas z doby před nástupem nacistů k moci jen plýtváním penězi: „Stejně jako ve všech ostatních věcech, i rádio bylo vnímáno skrze roušku zdánlivé objektivity… My naopak zamýšlíme zásadní proměnu světového názoru celé naší společnosti.“ Goebbels označil rozhlas z doby výmarské republiky za výsledek nadměrné byrokracie, která „může produktivitě pouze bránit.“ Pokračoval: „Čím více úředníků, tím nejasnější vnitřní struktury, tím snazší je pro někoho skrýt svou neschopnost nebo nekompetentnost za nějakou komisí nebo radou. A nejen to. Nadměrná organizace je vždy počátkem korupce.“

V Goebbelsově světě redaktorská práce již nebyla otázkou sbírání důkazů nebo porovnání názorů a pohledů, důležitější byly budoucí cíle národa a vše jim mělo být přímo nebo nepřímo podřízeno. Goebbels vytvořil „post-pravdivé“ prostředí, podobné tomu, o kterém často slyšíme dnes, ale naštěstí nám dějiny ukazují, že se k hledání pravdy dá vrátit. Goebbelsova podoba post-pravdy nepřežila válku.

O odolnosti tehdejšího rozhlasu v Československu svědčí fakt, že navzdory šesti letům okupace dokázal hrát klíčovou roli během pražského povstání. Něco z jeho předválečného ducha přežilo okupaci, zůstalo v jeho DNA. Rozhlas přečkal i padesátá leta. Stále se v něm zachovala nějaká vnitřní síla a společná vzpomínka na jinou dobu. Tato síla vyšla na povrch během šedesátých let, a to již mnohem dříve, než se dostal Alexander Dubček k moci. Tento duch přežil i následující dobu normalizace. Pochopitelně nikdy nesmíme zapomenout ani na temnou roli rozhlasu v letech 1948-1989.

V době těsně po roce 1989 měl rozhlas výhodu, jejíž dědictví vidíme dodneška, a to je vliv českého a slovenského vysílání BBC a Svobodné Evropy, kde mimo jiné pracovali redaktoři, kteří hráli aktivní roli v předsrpnovém rozhlase. Tím, že se Svobodná Evropa a na určitou dobu i česká redakce BBC nastěhovaly do hlavního města, se ještě posílil jejich vztah s pražskými kolegy. Český rozhlas 6 byl společným projektem Českého rozhlasu a Svobodné Evropy, a jejich přímým dědicem je dnešní stanice mluveného slova ČRo Plus. Nepřerušená veřejnoprávní tradice obou stanic je dodneška znát ve zpravodajství a publicistice.

Při srovnání s jinými veřejnoprávními rozhlasovými stanicemi v Evropě patří Český rozhlas ke špičce, nejen co se týče kvality zpravodajství a publicistiky, ale i v oblasti dokumentu, rozhlasových her a hudební publicistiky. A vše funguje za obdivuhodně málo peněz. Vezměme například válku na Ukrajině. Britská BBC s mnohem větším rozpočtem vůbec nemůže soupeřit s rozsáhlým a komplexním pokrytím války, které slyšíme na vlnách Českého rozhlasu. Rozhlas má jen hrstku zahraničních zpravodajů, ale dělají České republice výjimečně dobrou službu. Kladné vlastnosti Českého rozhlasu daleko převyšují jeho občasnou formální strohost nebo těžkopádnost.

Každý stát má trochu jinou tradici veřejnoprávního vysílání. V některých státech se vyvíjely rozhlas a televize společně, v jiných zvlášť. Česká republika patří k těm druhým. Rozhlas a televize byly od začátku odděleny. Neznám zemi, kde by veřejnoprávní rozhlas měl tak silnou a samostatnou identitu. Jde o významnou značku a symbol české demokracie a svobody sdělovacích prostředků, známý daleko za hranicemi republiky. Dnešní Český rozhlas čerpá svou identitu přímo z vlastní bohaté historie. Tato vazba k minulosti je důležitá a konkrétní. Proto mě děsí názor, který občas slýchám, a který se dostal i do předvolebního programu opozičního hnutí ANO, že by se veřejnoprávní Český rozhlas měl spojit s Českou televizí. Důsledky takové „reformy“ by byly katastrofální nejen pro celou mediální scénu ale i pro jméno České republiky ve světě.

V řadě zemí probíhá debata kolem financování veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Není to tím, že by byly méně důležité než dosud. Naopak. Jde především o posuny v technologiích. V době, kdy stále méně lidí sleduje televizi a rozhlas přes tradiční přijímače a nabízí se tolik jiných způsobů, jak vysílání konzumovat, potřebujeme bezpečně zajistit dlouhodobé financování veřejnoprávních medií. Aby jejich příjmy byly stabilní a předpověditelné, nezávisle od tradičních technologií, od výkyvů trhu a rozmarů jednotlivých vlád. Bez reformy by pokles příjmů Českého rozhlasu pokračoval tak dlouho, až by jako veřejná služba nemohla fungovat.

Jak říkal Graham Mytton z BBC, průkopník v oblasti výzkumu poslechovosti, „lidé neposlouchají technologie, ale obsah.“ Argument, že samostatné veřejnoprávní rozhlasové vysílání je kvůli novým technologiím překonáno, je daleko od pravdy. Není podstatné, jestli posloucháme starý přijímač v kuchyni nebo nejnovější iPhone, živě nebo „on-demand“, například prostřednictvím podcastů. Alfou a omegou je obsah. S veřejnoprávností je spojená povinnost oslovit co nejširší publikum na co nejrůznějších platformách.

Letos jsem už podruhé sloužil v porotě Novinářské ceny v kategorii „psaná reportáž“. Přečetl jsem sto třicet článků, a všichni členové poroty se shodli, že kvalita byla všeobecně výjimečně vysoká. Ale zároveň bylo jasné, že současné novinářské prostředí je křehké. Řada článků vznikla s finanční podporou neziskových organizací nebo prostřednictvím programů financovaných přes ministerstva nebo Evropskou unii. Články byly dobré, někdy vynikající, ale jejich financování je prekérní, záleží na krátkodobých grantech, které jsou většinou k dispozici jen pro texty se specifickou tematikou. A jak jsme viděli v některých jiných státech, kde se k moci dostali krajní nacionalisté, se může stát, že politikové začnou zpochybňovat vyváženost článků, dokonce veřejnosti podsouvají, že je financují „zahraniční agenti“. Zároveň se šiří hybridní žurnalismus, při kterém za články platí komerční sponzoři. Podobné příspěvky jsou běžnou součástí novinářské krajiny, jsou-li dobře označené, ale nesmějí nahradit nezávislou žurnalistiku.

V tak složitém mediálním prostředí má stabilní veřejnoprávní rozhlas nenahraditelné místo. Myslím, že si naprostá většina českých politiků uvědomuje jeho význam. O to víc mě zaskočilo několikrát opakované tvrzení předsedy hnutí ANO Andreje Babiše o „korupci“ v Českém rozhlase, o dohodě vedení Českého rozhlasu s vládní koalicí, že ji za zvýšení koncesionářských poplatků podpoří v předvolební kampani. Jak by takové spiknutí mohlo fungovat? Generální ředitel by musel tajně úkolovat každého redaktora, šéfredaktora stanice nebo vedoucího redakce, aby začal preferovat a propagovat názory určitých politických stran. Musel by si být jist, že ani jeden z nich jeho pokyn nevyzradí. Všichni redaktoři Českého rozhlasu, které znám, jsou hrdí na svou nezávislost, a kdyby se k nim dostal jen náznak takového pokynu, okamžitě a hlasitě by žádali rezignaci generálního ředitele.

Šíření nezpodstatněných fám o korupci v rozhlasu krátce před volbami je učebnicovým příkladem „zneužití k politickým účelům“, před kterým varuje samotný volební program hnutí ANO. Český rozhlas se nesmí stát obětí mezistranických rivalit jako v třicátých let.

Jako novináři nesmíme podcenit nebezpečí, kterým v dnešní Evropě čelíme, ale ani naši schopnost těmto tlakům odolat. Nezapomenu na obrovské shromáždění v moskevském stadiu Lužniki z 18. března 2022, na kterém řečnil ruský prezident Vladimir Putin. Shromáždění se zúčastnilo až 200 000 lidí. Byl to zfanatizovaný dav v duchu Goebbelse a Stalina. Když Putin nás – demokraty – označil jako nacisty, nastavil sám sobě zrcadlo. V tom, co říkal o jiných, jsme poznali jeho vlastní vidění světa.

Okamžik byl děsivý, ale ve srovnání s demagogy máme jednu velkou výhodu. Náš svět je složitý a plný paradoxů, zatímco jejich svět je jen fáta morgana, bublina, která jednou praskne. Hannah Arendtová to zaznamenala v Německu na konci druhé světové války. „V okamžiku její porážky se stane vnitřní slabost totalitní propagandy viditelnou. Když se celé hnutí zhroutí, přestanou jeho členové okamžitě věřit tomu, pro co ještě včera byli ochotní obětovat vlastní život.“

Jednou post-pravdivý svět dnešních demagogů také zmizí. Mezitím je na nás – včetně veřejnoprávního rozhlasu – abychom se bránili polopravdám a lžím a dál hledali pravdu v celé její složitosti. A nesmíme být pasivní. Deník Přítomnost v roce 1933 upozornil na nebezpečí apatie: „V době, když říšskoněmecký rozhlas prohlásil ústy svého minstra propagandy Goebbelse, že německý rozhlas musí být odshora dolů orientován hakenkrajclersky, v době, kdy ohrožená demokracie musí bojovat o svou existenci, je neutralita přímo škodlivá… Jde jen o to, aby rozhlas velkou část své práce organisoval u vědomí, že rozhlas demokratického státu nemůže zůstat stranou tam, kde se bojuje o demokracii.“ Slovem „neutralita“ má autor na mysli „vyváženost“, při které se dává tvrzení z každé strany stejná váha, ať je důvěryhodné nebo ne. Platí to i dnes, proto potřeba Českého rozhlasu dnes neklesá. Právě naopak.