Není noci tak tmavé

Od roku 2020

Výstava Není noci tak tmavé vypráví příběh pozoruhodné české židovské rodiny Welsů.

Výstava pomocí dopisů, fotografií, kreseb a knižních rukopisů, které byly po desetiletí ztraceny, rekonstruuje stejně reprezentativní a jedinečný život rodiny z židovské střední vrstvy od 19. století do druhé světové války. Výsledkem je fascinující kronika a mimořádně intimní portrét pozoruhodných lidí, kteří se významně zapsali do dějin a kultury střední Evropy.

Pár slov o příběhu

V roce 1838 urazila mladá žena Josefína Löwy přes dvě stě kilometrů pěšky, aby požádala hraběte Šternberka o povolení ke sňatku se svým milovaným Bernardem Wedelesem. Tehdy směli Židé uzavírat sňatky jen podle pravidel, která přesně definoval takzvaný familiantský zákon. Díky její tvrdohlavosti spatřily světlo světa další generace výjimečné rodiny. Příběh rodiny vypráví tato výstava.

Josefínina dobrodružná cesta je jednou z mnoha epizod, které vylíčil její syn Šimon Wels ve svých pamětech U Bernatů. Kniha, kterou dopsal v roce 1919, s humorem a citem evokuje atmosféru západočeského venkova 19. století. Šimon měl malý obchod na návsi v Oseku u Rokycan, kde rodina žila po generace. Narodil se tři roky po T. G. Masarykovi, kterého obdivoval, a své děti se snažil vychovat v masarykovském duchu.

Jeho starší syn Rudolf se dostal na vídeňskou Akademii, kde vystudoval architekturu. Ve Vídni se stal před první světovou válkou blízkým spolupracovníkem Adolfa Loose, jednoho z nejvlivnější světových architektů své generace. Rudolf vytvořil v meziválečném Československu řadu staveb, které dosvědčují jeho cit pro prostor a výjimečné umělecké nadání, a zároveň odrážejí jeho idealismus. Podobně jako otec Šimon a babička Josefína, i on věřil tomu, že se dá ze světa vytvořit lepší místo k životu. Není náhodou, že se soustředil na projekty, které měly sociální účel – dělnické kolonie, dětské ozdravovny, domovy důchodců, školy.

Jeho úspěšnou kariéru i šťastný rodinný život ukončila okupace a druhá světová válka. V březnu 1944 byli Rudolf, jeho žena Ida a mladší syn Martin zavražděni v Osvětimi. Na rodinu se mělo zapomenout, stejně jako na statisíce dalších židovských rodin. Nestalo se tak. Když byli zařazeni do transportu do Terezína, uložili vše, co jim bylo nejdražší, do krabice, a tu schovali v Praze u přátel. Kromě rukopisu vzpomínek U Bernatů a mnoha dopisů, fotek a jiných dokumentů, obsahovala i bohatě ilustrovanou knihu Sancta Familia, kterou v podobě vtipných skečů z rodinného života napsali synové Martin s Tomášem a dali rodičům k Vánocům roku 1938. Příběh „rodiny, jak má být“ v krabici zůstal uchován jako zázrakem. Dům, ve kterém čekala na konec války, totiž zasáhly v únoru 1945 bomby.

Krabici s rodinným archivem si tak mohl po válce vyzvednout starší syn Tomáš, kterému se podařilo těsně po začátku okupace utéct do Velké Británie, kde sloužil v Royal Air Force a oženil se s Angličankou Joy. V Praze po válce zjistil, že rodiče ani bratr nežijí. Vrátil se do Anglie, kde krabici uložil do skříně. O rodinné minulosti svým třem dětem nikdy nevyprávěl. Vzpomínky na Československo a vlastní výjimečnou rodinu zůstaly ukryty v krabici.

Tím ale příběh nekončí.

Něco o výstavě

Dívat se do minulosti bývá jako cestovat do cizí země, kde se všechno dělá jinak, ale čím více jsem poznával příběh rodiny Welsovy, tím silnější jsem měl pocit, že jsou nám naopak velmi blízcí. V druhé polovině 30. let žil architekt Rudolf Wels s manželkou Idou a syny Tomášem a Martinem v pražských Holešovicích, kde ke konci roku 1938 napsali Tomáš s Martinem knížku s názvem Sancta Familia, složenou ze scének z každodenního života rodiny. Dali ji rodičům a babičce k Vánocům.

Když jsem o osmdesát let později dostal rukopis knížky do ruky, bylo to skoro, jako bych četl o vlastní rodině nebo jiných rodinách, které v Praze znám. Zdálo se mi, že jejich svět – jejich humor, hodnoty, starosti, zájmy a zábavy, dokonce řada detailů jejich každodenního života – se moc neliší od života mnoha dnešních Pražanů. Bydlím jen pár set metrů od bytu, kde žili, kousek od Letenských sadů, a poznal jsem mnoha míst, která se v knížce vyskytují. Jejich radost ze života je poznat na každé straně.

O pět let později byla rodina zavražděna. Jen Tomáš, kterému se podařilo utéct do Anglie v roce 1939, válku přežil.

S příběhem rodiny Welsovy jsem se setkal poprvé v roce 2011, když nakladatelství Triáda vydalo paměti Šimona Welse U Bernatů. Šimon byl Rudolfův otec, dědeček Tomáše a Martina. Napsal paměti před více než sto lety, ale stejně jako při četbě Sancty Familie, měl jsem pocit, že jsem ve společnosti rodiny, která je mi nesmírně blízká a sympatická. A v tom je síla příběhu Welsů. Tyto dvě knihy, spolu se stovkami dopisů, fotografií a kreseb, které se zachovaly ve skříni v anglickém předměstském domku, nám nabízejí až neuvěřitelně živý obraz života několika generací rodiny.

Seznámil jsem se s Tomášovým synem Colinem Welsem, u něhož se rodinný archiv v Anglii zachoval. Dojala mě jeho snaha dát dohromady střípky rodinné minulosti. Nebyl na to sám. V průběhu let mu pomohli další lidé, kteří poznali význam pozůstalosti: Gerald a Alice Turnerovi, Zbyněk Hejda, Michael a Jan Rundovi, Lydie Procházková, Marta a Pavel Holekovi, Zdeněk Lukeš a jiní. Dvakrát jsem za Colinem a jeho manželkou Tilly cestoval do Oxfordu. Ponořili jsme se do práce a jejich obývací pokoj se postupně proměnil ve sklad přeplněný hromádkami papírů a fotografií. Celou dobu nás sledoval starý kocour jménem Rebel.

Natočil jsem rozhlasový seriál o rodině Prohrabuji v kamnech oheň pro stanici Vltava, a následoval anglický podcast No Night So Dark.

Bylo mi jasné, že by se z takového bohatství materiálu dala udělat i výstava. Colin hned souhlasil. V knížce Sancta Familia chtěli Tomáš a Martin „chytit navždy okřídlená slova, slovní obraty a způsob života každého člena rodiny“. S výstavou jsme se snažili pokračovat v tomto duchu. Dostaneme se do západočeské vesnice v druhé polovině 19. století, do Vídně před první světovou válkou a do Československa mezi válkami. Staneme se svědky toho, jak členové rodiny bojují za svoji důstojnost, když poníženě sloužící byrokracie postupně otevírá bránu k holocaustu. Dokumenty nás vedou do Velké Británie po válce a do Československa v posledních letech komunistického režimu. A po roce 1989 vidíme bolestivou snahu o zhojení ran.

Zločin, který byl na Welsových spáchán, se odčinit nedá, ale doufám, že výstava Není noci tak tmavé znamená malé vítězství nad těmi, kteří chtěli, aby se na rodinu zapomnělo. V Anglii a ve Spojených státech dnes žije deset prapravnoučat Šimona Welse a rodině Welsově se daří dobře.

Katalog

Tady je katalog výstavy Není noci tak tmavé jako PDF.

Virtuální prohlídka

Multimediální souhrn výstavy

Odkazy